Práce v oblasti urgentní medicíny je jak samotnými pracovníky, tak veřejností vnímána jako náročná a stresující. Je charakterizována vysokou zodpovědností a vysokými nároky na schopnost rozhodování, zaměstnanec vůbec nemá možnost ovlivnit rozvržení a charakter ani množství práce během směny. Pracovníci jsou opakovaně konfrontování s kritickými událostmi a často pracují často ve vypjatých emočních podmínkách, avšak svoje emoce obvykle po dobu zásahu odsouvají do pozadí. Důsledkem může být nedostatečné psychologické zpracování náročných zážitků. Navíc na pracovníky dlouhodobě působí nepravidelnost pracovního režimu, práce v nepřetržitém provozu ovlivňuje nejen pracovní výkon a spánkový vzorec, ale může mít negativní dopady i na rodinný a sociální život.

I když si profesionál s většinou zásahů díky vzdělání, výcviku a zkušenostem umí velmi dobře poradit, jsou některé typy výjezdů, které ho mohou zasáhnout i po letech praxe. Záchranáři se shodují na náročnosti resuscitace u dětských pacientů, velmi negativně vnímají svoje vlastní ohrožení či ohrožení kolegů například při napadení nebo dopravní nehodě sanitního vozu. Mezi další kritické události patří úmrtí nebo sebevražda kolegy, události s velkým, zejména negativním zájmem médií, mimořádné situace či hromadné nehody s velkým počtem obětí.

Systém psychosociální intervenční služby pro pracovníky v oboru urgentní medicíny

Naše záchranná služba byla jednou z prvních organizací, ve kterých se systém péče o zaměstnance začal prosazovat již dávno před tím, než se stal podle Zákona o zdravotnické záchranné službě 374/2011 Sb. povinný. Systém zahrnuje jak preventivní, tak intervenční opatření. K prevenci patří vzdělávání a informovanost o podstatě působení stresu a jeho zvládání. Dá se předpokládat, že informovaný zaměstnanec při výskytu příznaků vyhledá nějakou formu pomoci včas. Pro každého je důležité, aby si uvědomil, že může být v určité situaci zranitelný, všichni máme odlišnou míru odolnosti a jiné individuální spouštěče, které mohou vycházet i z našich osobních zkušeností. I záchranáři jsou lidé!
V nabídce intervencí se vychází z tzv. stupňovitého modelu péče – nabídka by měla být individualizovaná, měla by zohledňovat přání a potřeby dotyčného zaměstnance. Cílem je zvládnout a zpracovat zátěžovou situaci, nic jiného. Intervence nejsou žádnou léčbou ani psychoterapií. Většina profesionálů se umí se zážitky vyrovnat velmi dobře a během let si našli své způsoby, jak zacházet se stresem. Pokud však v nějaké konkrétní situaci nechtějí zatěžovat své blízké a kamarády, může proběhnout pohovor s peerem, což je profesní kolega se zkušenostmi ze stejné nebo podobné práce. Intervence může být individuální (těch je posledních letech většina) nebo skupinová v případech, kdy událost zasáhla celý tým nebo větší počet osob, například při úmrtí kolegy na pracovišti či po náročném zásahu v terénu. Koordinaci činnosti, anonymizovanou evidenci intervencí a vzdělávání peerů má na starosti koordinátor pro Středočeský kraj. Koordinátor dostává informace o závažných událostech z operačního střediska a kdokoliv se na něj může obrátit i přímo.

Systém je již organizován celostátně podle stejného modelu. Od roku 2010 začal být budován pod Ministerstvem zdravotnictví, s platností nového zákona přešel SPIS od 2. března 2012 pod Asociaci zdravotnických záchranných služeb. Odborně je zaštiťován Společností urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP. Každá záchranná služba hradí do společného fondu stejnou částku z prostředků na krizovou připravenost. Administrativní záležitosti nezbytné pro udržení systému a provozování webu zajišťuje Odbor bezpečnosti a krizového řízení FN Brno. Stejné nastavení systému, jednotné vzdělávání peerů a koordinátorů a jejich pravidelné doškolování zajišťuje poskytování péče za stejných podmínek a stejným způsobem ve všech záchranných službách. Na webu: http://www.spiscr.info/  si mohou zájemci prostudovat i závazné dokumenty, kterými je činnost vymezena: Etický kodex, náplně činnosti peera, koordinátora i garanta a terminologický slovník vymezující obsah užívaných pojmů.

SPIS a ZZS Středočeského kraje

První, tehdy skupinová intervence se v naší záchranné službě uskutečnila již v roce 2006 po těžké dopravní nehodě autobusu u Zdib. Do konce roku 2012 se uskutečnilo 14 skupinových a 26 individuálních intervencí – z tohoto počtu je zřejmé, že skutečně jde o výjimečné situace, ale na druhé straně že je systém využíván. Zaměstnanci mají možnost kdykoliv si tuto formu péče vyžádat, je to služba pro ně a v okamžiku, kdy ji budou potřebovat. Doufáme, že může přispět k lepší psychické pohodě a lepší pracovní výkonnosti profesionálů, ale i ke kvalitnější péči o pacienty.